Všichni se před volbami snažíme zaujmout a o své pravdě přesvědčit voliče, ČŠ nevyjímaje. Snaha o rekapitulaci a vyzdvihování všeho dobrého, co pro voliče ten či onen v uplynulém období udělal (a tím pádem chce dostat příležitost to zopakovat, či dokonce znásobit), je přirozená a legitimní. Z tohoto úhlu pohledu texty pana starosty nevybočují z očekávaného.
Co však zarazí při čtení pozvánky (odkaz zde) na výstavu fotografií „Jaro – Šlapanice zelené“, je skutečnost, že se starosta pokouší do předvolebního klání zapojit něco, oč se (díkybohu) nezasloužil – totiž střídání ročních období. Ovšem ani to by u profesionálního politika asi nikoho nepřekvapilo, nebýt výjimečného stylu. V krasomluvě pana starosty se jako obvykle nesetkává popisované se skutečností. Tentokrát dokonce dosahuje kvalit A. Jiráska nebo S. Čecha – těch několik prchavých chvil, tak láskyplně a barvitě vylíčených, by se dalo přirovnat k pocitům praotce Čecha na Řípu nebo zážitkům měšťana Broučka, když se vrátil v čase o několik století zpět. Jedině náhlým přenesením do hluboké minulosti, nebo významnou oční vadou lze vysvětlit, že starostovi při popisu „zelenozeleného kraje“ nepřekážela plechová hala práškové lakovny přímo pod Žurání, obří jáma hliniště, hromady odpadu na městské skládce, velká sila Bonagra, budovy Tondachu, radar vedle Mohyly, dálnice nebo blikající neony na Rohlence. Anebo snad freudovská síla podvědomí zasadila ve chvíli tvůrčího záchvatu hobita Pytlíka do idylického „Kraje“ na Novém Zélandu a donutila jej podělit se o tento zážitek s ostatními…?
Myslím, že skutečnost je mnohem prozaičtější a nebezpečnější. Těch několik starostových vět je typickou ukázkou snahy a umění přesvědčit nás, že „tento černý čtvereček, soudruzi, je vlastně zelené kolečko“.
Při spojení krasomluvy s mocí bychom měli všichni velmi zpozornět.